Jak uslyšet krásná slova naživo
Ve zkratce
Jedinečný básnický festival, který se již popáté konal v Univerzitním centru v Telči a opět na něj zavítali speciální hosté. Plující ostrovy jsou také příležitostí, jak uslyšet krásná slova naživo, nechat je na sebe působit a nenechat stát poezii ani v dnešních dnech stranou.
V pátek 6. listopadu se jako každý rok v čas pravého podzimu konal básnický festival Plující ostrovy. Letos už dokonce pátý ročník!
Kdo chtěl tuto krásnou akci podpořit svou přítomností a potěšit se nádherou lidských slov, mohl v 17 hodin zavítat do Univerzitního centra Telč a zde najít Koniášův sklep. A pokud jste přišli dostatečně brzy, měli jste ještě čas si prohlédnout speciální výzdobu, na které se podílelo mnoho rukou, jak bylo na první pohled patrné. Na stěnách se z každé strany táhly dvě šňůry nesoucí menší i větší papírky – pár vět či útržky básní, nejenom autorů, kteří měli dnes nahlas číst. Přední vyvýšená část sálu byla osvětlená teplým, příjemným světlem (za to patří obdiv panu učiteli Vejmelkovi), ale jinak se sál nořil do šera a tma okolo slibovala zážitek něčeho nevšedního.

Festival začal hudebním výstupem paní učitelky Zažímalové, Kláry a Kryštofa, kteří pak po celou dobu doplňovali jednotlivé body programu svými písněmi. Následně si vzala úvodní slovo pořadatelka celé akce Marta Veselá Jirousová a poté již zavítal na pódium první host, básnířka a autorka Alžběta Johanka Petrová. Četla například ze své nové básnické sbírky Jaké si dáme znamení, a nakonec celý sál dojala svou básní o přejetém kocourkovi, kterou zatím nikde jinde nečetla nahlas. Atmosféra se proměnila na velmi smutnou…

Na řadu přišli studenti, současní i bývalí, v pořadí za sebou Radim Šalanda, Žofie Čeřovská, Milan Zámostný, Martina Zámostná, Marek Novák a Barbora Veselá. Tak jsem se i já musela posadit dopředu ke stolečku a pod lampou zde přečíst pár svých básnických pokusů. Řekla bych, že za studenty se každý rok objevují různá témata, letos to byly touhy, naděje, myšlenky, prožitky (třeba i takové, co se obvykle nahlas neříkají), ale nechyběl ani důležitý studentský prvek, a to jest vzdor, a také mnoha způsoby vyjádřený vlastní názor.

Po přestávce a nezapomenutelném občerstvení svolal zpěvem hlas Klárky Zažímalové na druhou část večera. Tu započal Luděk Čertík, milovník přírody a její velký vyznavatel. Sám přiznal, že je jeho největší inspirací a nikde jinde v podstatě ani nepíše.

A závěrečným hostem byl letitý básník a spisovatel, Petr Hruška. Při jeho výstupu se sál převážně smál. Obzvlášť vtipná byla jeho vzpomínka na Magora anebo báseň utvořená z rozhovoru jeho syna.

Po konci všeho musí divák odejít, odebírá se domů a na cestě za tmy může přemýšlet a nechat vše, co toho večera slyšel, v sobě doznít. Protože toho bylo opravdu hodně, je dobře, že je cesta dlouhá, navíc doznívání krásných zážitků je nanejvýš příjemné a jejich vstřebávání rychlé. Ale to je možná i škoda!





















