Děsivé hlubiny lidské mysli: psychologické experimenty, ze kterých mrazí
Ve zkratce
Psychologie už více než sto let pomáhá objasnit ty největší záhady lidské mysli. Jako taková stojí na tisících experimentech, které objasnily, jak myslíme, co nás nutí k určitému chování a jak to změnit. Bohužel pár takových experimentů bylo i na hraně morálky a přineslo dosti děsivé závěry. Pojďme se na pár takových děsivých kapitol z dějin psychologie podívat.
U zrodu každé vědy stojí skupina odvážlivců, která je plná nápadů a teorií a chce je ověřit v praxi. Díky nim se pak jednotlivý obor mohl rozvíjet a formovat do podoby, která co nejlépe slouží lidem. Spousta teorií se ověřila a dnes na nich stavíme a rozvíjíme se…spousta se vyvrátila, což vědě také pomohlo, protože díky nim víme, kudy cesta nevede a na co se naopak zaměřit. Přesto má snad každý vědní obor pár badatelů a experimentů, na které, nehledě na jejich přínos, nejsou příliš pyšní. Heinrich Schliemann položil základy moderní archeologie…a zničil u toho památky nedozírné hodnoty. A třeba medicína? Obrovské kroky vpřed udělala i dílem Anděla smrti – nechvalně proslulého doktora Mengeleho. I v psychologii najdeme pár experimentů, které se nám můžou zdát zvláštní a těžce stravitelné – buď zjištěním, nebo průběhem. Pojďme se na tři takové experimenty podívat blíže.
- Studenti jako vězni
O tom, že škola je vlastně vězení, přemýšlel snad každý student. Zcela jinak to ale vnímali studenti Stanfordské univerzity, kteří se roku 1971 účastnili výzkumu vlivu sociálních rolí na chování člověka. S výzkumem přišel tým amerických psychologů pod vedením Philipa Zimbarda a jeho cílem bylo objasnit, zda a jak sociální role (syn, student, zaměstnanec, cestující v autobuse) ovlivňuje to, jak se chováme. Experiment byl poměrně prostý: 18 dobrovolníků z řad studentů bylo náhodně rozděleno na vězně a dozorce a ti pak v prostředí, které simulovalo skutečnou věznici (dokonce převzali pravidla z nedaleké věznice Palo Alto), měli ve svých rolích fungovat. Každému byla pak za účast přislíbena finanční odměna ve výši 15 dolarů za den.
A průběh? Studenti hrající vězně byli náhle na ulici zatčeni skutečnou policií a převezeni do fiktivní věznice, kde na ně čekali dozorci – studenti (vězni ovšem nevěděli, že dozorci a věznice jsou pouze fiktivní). Hned druhý den se vězni začali bouřit proti tomu, že jsou oslovováni pouze čísly a za trest jim z lůžek byly odstraněny matrace. Ponižování vězňů ze strany dozorců postupně gradovalo – od verbálních útoků, odpírání jídla, odebrání oblečení, nucení vykonávat potřebu přede všemi do kýble až po brutální fyzické tresty. Několik “vězňů” experiment ukončilo po nervovém zhroucení a sám Zimbardo byl nucen už šestý den vše utnout, protože krutost “dozorců” nabrala neuvěřitelných rozměrů.
Kromě toho, že výzkum ukázal, jak mezi vězni vzniká nedůvěra, ukázal i to, co člověk dělá, když najednou dostane nepřiměřenou moc. Studenti hrající dozorce se za své chování styděli, tvrdili, že se nepoznávají a že netušili, že by takové krutosti byli schopni…
- (Elektro) šokující poslušnost
Větu, že pod tlakem se učí nejlépe, jsme už asi slyšeli všichni. Přesně toto přesvědčení pak bylo prezentováno i účastníkům výzkumu psychologa Milgrama z Yaleovy univerzity. Dobrovolníci měli za to, že budou testovat, jak zvýšení nekomfortu motivuje člověka k tomu, aby podával lepší výsledky. Byli tedy postaveni do role učitele a před sebou měli “žáka”, který odpovídal na otázky. Za každou špatnou odpověď mu pak “učitel” dal elektrický šok, aby ho motivoval k odpovědím správným. Učitel měl před sebou panel s různou intenzitou elektrošoků (od 15 V až po 450 V), přičemž všechny byly popsány od “lehký šok” až po “nebezpečí: těžký šok”. Za každou špatnou odpověď pak měli zvýšit intenzitu šoku.
To samo o sobě zní hrozně a neeticky, což experiment také je, ovšem úplně z jiných důvodů. Tím testovaným totiž nebyl žák, ale učitel. Žák byl ve skutečnosti herec, který naschvál odpovídal špatně a přístroj na elektrošoky byl falešný, což ale učitel nevěděl. Po celou dobu pak vedle učitele stál Milgram a podporoval ho, aby intenzitu šoků zvyšoval, i když herec hrající žáka kope kolem sebe a svíjí se bolestí. A učitel? Ten to udělal.
Někteří účastníci se bránili a u 300 V (což je více, než má například zásuvka) prohlašovali, že toto dělat nemohou. Milgram jim ale vždy řekl, jak je nutné, aby pokračovali. Někteří odmítli, ale 65 % účastníků vidělo žáka, který se svíjí v bolestech a stejně zmáčkli i poslední úroveň. Experiment tedy neprozradil, jaký vliv má tlak na učení, zato ale ukázal, jaký vliv má příkaz autority (Milgram) na lidi. Všichni před sebou viděli trpícího člověka, ale více než polovina stejně uposlechla a jeho utrpení zhoršila…

- Malý Albert
Lidé trpí mnoha fobiemi a strachy. Často se přitom bojíme věcí zcela neškodných. Jen si vzpomeňte na to, jak arachnofobici vyletí z kůže jen z přítomnosti malého pavoučka. Neméně lidí se pak bojí (nebo štítí) krys a myší. John Watson, zakladatel psychologického behaviorismu, chtěl zkoumat klasické podmiňování, které často vede k těmto iracionálním strachům. Princip je jednoduchý: spojíme si s neutrálním podnětem něco, co v nás vyvolá silnou odezvu a po mnoha opakováních v nás vyvolá odezvu i podnět neutrální. Například když jako malí opakovaně sledujeme, jak maminka křičí, když vidí pavouka (pavouk = neutrální podnět, křik = něco negativního), podvědomě si zafixujeme, že pavouk je nebezpečný a také se ho bojíme.
To celé chtěl otestovat na někom, kdo zatím žádné takové předsudky a vzorce chování nemá…na dítěti. Devítiměsíční Albert byl vystaven několika předmětům, které nevyvolaly žádnou velkou odezvu. Mezi nimi byla maska, králík, bílá myš, vlna nebo hořící noviny. Watson chtěl dokázat, že strach je naučený. Albert se původně žádného předmětu nebál, a dokonce po nich natahoval ruce. Když se ale objevila myš, Watson udeřil kladivem do kovové tyče, Albert se lekl a rozplakal se. To dělal opakovaně tak dlouho, dokud se Albert nerozplakal pokaždé, když myš uviděl a nevybudoval si z ní strach. Tam ale Watson neskončil…chlapce nakonec sérií takto dramatických pokusů naučil strachu ze všeho chlupatého (dokonce z masky Santa Klause). Watson tvrdil, že strach jde i odnaučit, ale u Alberta se k tomu nikdy nedostal. Albert pak vyrostl ve velmi frustrovaného jedince, který po celý život trpěl úzkostmi a silnou fobií ze všeho chlupatého. Poměrně krušný osud…
Za zmínku stojí i to, že tři z Watsonových 4 dětí se vlivem jeho výchovy pokusily o sebevraždu….

